Historie

Historie zříceniny hradu Cimburk

Kolem roku 1330 směnil Bernart z Cimburka své panství u Městečka Trnávky s hradem Cimburk pány z Lipé za krajinu kolem říčky Stupavy s hradem Střílky. Krátce poté si zde se svolením panovníka vystavěl nový hrad stejného jména, v počátcích zřejmě pro odlišení zvaný Nový Cimburk.

Hrad se skládal z jádra a předhradí. V čele lichoběžníkového jádra stál ve smyčce hradby okrouhlý bergfrit, vedle něhož byl v obvodové hradbě proražen sedlový portál vstupní brány s malým předbraním. V zadní části jádra stál do tvaru písmene L zalomený palác, který v 1. patře jižního křídla obsahoval nákladnou arkýřovou kapli. Jádro obíhal parkán, ze kterého na západě vybíhalo předhradí. Jeho mohutná jižní hradba byla ukončena druhou okrouhlou věží na polygonálním plášti. Ta střežila původní první hradní bránu. Situace zástavby v těchto místech je značně nepřehledná, několik po sobě jdoucích navzájem se překrývajících fází umožňují více možných interpretací, o nich se odborníci přou. Podle některých byla brána sevřena mezi dvě okrouhlé věže, podobně jak bylo obvyklé u francouzských hradů. Od první brány vedly kroky příchozího parkánem kolem celého jádra do předbraní a do jádra.

První písemná zmínka pochází z roku 1358, kdy jej Bernardův vnuk Ctibor prodal i se Střílkami markraběti Janu Jindřichovi. Markrabě tak učinil ve snaze pozvednout hospodářskou a politickou moc zeměpána na Moravě. Cimburk začlenil do rozsáhlé zeměpanské domény, která zahrnovala rozsáhlou oblast s hrady a městy v Malenovicích , Napajedlech, Uherském Hradišti a Ostrohu , Hodoníně, Bzenci, Buchlově.  V jeho snaze se snažil pokračovat i markrabě Jošt, na kterého přešel Cimburk po smrti Jana Jindřicha roku 1375. Svými závazky na domácí i zahraniční politické scéně se však dostával do finanční tísně, ze které si vypomáhal zástavami.

Ještě do konce století se tak na hradě vystřídali Zikmund z Letovic a Čeněk z Drahotuš. Někdy v letech 1406-7 se hradu nečekaným přepadem zmocnil Vok ml. z Holštejna. Vok, velký zhoubce církevního majetku, se zpočátku přiklonil ke stoupencům husitství, pečetil i stížný list kostnickému koncilu proti upálení Jana Husa. Po smrti Václava IV. se však přiklonil na stranu císaře Zikmunda a spolu s mnoha významnými pány padl koncem roku 1420 v bitvě u Vyšehradu. Jeho syn Vok V. zpočátku setrval na Zikmundově straně, později se však opět přiklonil k táborské straně. Někdy počátkem 20. let přenechal zástavu Cimburka svému vzdálenému příbuznému Štěpánu z Vartnova, který zůstal na katolické straně a proto byl Cimburk v následujících letech předmětem husitských útoků. Přesto se zde Štěpán udržel až do své smrti roku 1448, kdy Cimburk zdědily jeho čtyři tety Zuzana, Žofie, Eliška a Jitka.

Podle podmínek zástavní smlouvy z roku 1429 byl hrad na počátku 60. let osazen královskou posádkou a jako takový patřil mezi prioritní cíle uherských vojsk, která jej roku 1468 dobyla. Časté střídání zástavních majitelů nevytvářelo vhodné podmínky pro další stavební aktivitu na hradě, teprve poškození hradu husity vedlo k obnově hradu, po které se zde zachovalo mnoho kamenických článků z produkce bývalé dvorské huti, jejíž členové přešli po smrti Václava IV. na Moravu za císařem Zikmundem. Také dobytí hradu uherskými vojsky vedlo k jeho obnově a především k vybudování nového okruhu, který severně od bergfritu navazoval novou první bránou na starý parkán. Nová hradba dále pokračovala až na konec výběžku, kde byla ukončena polookrouhlou baštou. Od ní se vracela po jižní hraně kolem celého hradu až před první bránu, jejíž obranu posílila další polookrouhlá bašta. Novou první bránu kryla také polygonální bašta v severní hradbě předhradí. Na pahorku před hradem také přibylo nové předsunuté opevnění.

Vladislav II. nedbal předchozích závazků a roku 1476 nechal Cimburk zapsat Ctiboru z Cimburka, sestry z Vartnova nakonec přece jen práva k hradu uhájily. Při dělení majetku v letech 1480-81 připadl Cimburk Zuzaně provdané za Jana z Kralic, neznámým způsobem se však dostal do rukou Žofiina syna Štěpána z Lomnice. Ten jej roku 1493 postoupil Mikuláši Francovi z Háje. V posledních letech vlády Jagellonců probíhala v souvislosti s převedením Cimburka do dědičného držení složitá jednání mezi dosavadními zástavními držiteli, Žibřidem z Bobolusk a pány z Víckova. Po několika zvratech roku 1523 hrad definitivně získal Vilém z Víckova.

Vilém z Víckova se pustil do rozsáhlé přestavby hradu a zvelebování panství. Postupně se zbavoval některých drobnějších statků a naopak rozšiřoval cimburské panství nákupem dalších obcí, věnoval se také hospodářskému podnikání. Po bezdětném Vilémovi (…1549) zdědil Cimburk jeho bratr Přemek (…1561). Ten však věnoval hlavní pozornost svým Prusinovicím a o Cimburk se příliš nestaral. Jeho syn Jan Vilém prodal Cimburk roku 1568 uherskému šlechtici Gabrielu Majláthovi, který to považoval za vhodný způsob uložení kapitálu, stejně jako jiní uherští šlechtici, kteří považovali investice v neklidném Uhersku vzhledem k tureckému nebezpečí za značně nejisté. Gabriel se značně zadlužil a po jeho smrti (…1577) správu panství převzala v zastoupení svých dcer Anny a Aliny vdova Anna Banffyová z Dolní Lindvy (+1602). Roku 1607 zdědili Cimburk dva Alinini synové z obou jejích manželství. Roku 1610 odkoupil bratrův podíl starší z nich Gabriel Horecký z Horky.
V té době již majitelé panství sídlili v přístupnějších a pohodlnějších Koryčanech, kde Anna Banffyová vybudovala tvrz. Odlehlý Cimburk zůstal stále správním střediskem panství. Definitivně to potvrdila přestavba koryčanské tvrze na barokní zámek zahájená roku 1677 Gabrielovým vnukem Gabrielem Františkem (…1703). V držení jeho syna Antonína Emericha byl Cimburk až do roku 1742.

Gabriel Horecký patřil k těm málo katolíkům, kteří z pobělohorské konjunktury nic nevytěžili, pouze roku 1641 byl povýšen do panského stavu a roku 1653 mu byl přiznán starožitný stav. Panství samotné naopak velmi utrpělo za třicetileté války. Roku 1623 se hradu zradou zmocnili přívrženci sedmihradského vévody Gabriela Bethlena, zato v letech 1643-47 unikl obsazení švédskými vojsky. Hrad byl poté přesto udržován, i když vojenský význam již neměl, proto byl také vynechán ze seznamu pevností určených k poboření, aby se jich případný nepřítel nemohl zmocnit. ve druhé polovině 17. století však pomalu začala jeho zkáza. Ta pokračovala i po roce 1742, kdy panství vlastnili sv. páni z Gillern.

Text převzat z webu obce Koryčany